Ugly love - Ugly love

Pečlivě zamkl vrátka a klíč po chvíli váhání zastrčil do kapsy. V té krátké váhavé chvilce přemýšlel, že by klíč po vzoru literárních hrdinů fatálním gestem odhodil v dál (možná by se mu dokonce podařilo trefit se do odkryté studny na zahradě), ale to by bylo příliš klišé. Navíc výjimečně vůbec neměl teatrální náladu. S povzdechem zvedl oba k prasknutí nacpané kufry (jeho neteatrální nálada zahrnovala i nechuť přivolat k sobě zástup mudlů vyjeveně hledících na kufry, které samy plachtí vzduchem) a ráznými kroky zamířil pryč. Bez potlesku. A zamkl i zadní vrátka.

Napolo setrvaný plakát rytmicky pleskal do sloupu elektrického vedení. Větve stromů, ohýbané vichřicí praskaly a klapaly jedna o druhou. Listonoši Smithovi se ten den už nejméně posté mihla před očima přitažlivá představa sklenice plné horkého grogu a nejméně posté proklel svůj listonošský osud, který mu předurčil táhnout se v takový den a v takovém počasí kvůli jednomu jedinému dopisu snad na konec světa. Nebo přinejmenším na konec města. Koneckonců, ta čtvrt měla konec i v názvu. Tohle bude můj konec, pomyslel si, když mu silný poryv větru málem strhl čepici a zimomřivě si přitáhnul kabát blíž k tělu. O ledový pohled protijdoucího černě oblečeného muže se rozhodně neohřál. Ještě pár kroků a – sláva! - 234/B, to bylo číslo domu, kam bylo potřeba doručit to zatracené psaní. Stavení vyhlíželo dost zchátrale a opuštěně, okna byla zabedněná, vrátka zamčená, majitel či majitelé zjevně pryč. Ačkoli…počkat… Smith se zamračil. Ovšem, z tohohle domu přeci vyšel ten podivný člověk se studeným pohledem, černým pláštěm a dvěma kufry. Jemu tedy byl určený onen dopis. A on odjížděl…a nejspíš nadlouho. Ohlédl se za vzdalující se černou postavou. Kdyby na něj zavolal, mohl by mu dopis ještě předat. Jenže to nebyla jeho povinnost. A v něm se v tu chvíli vzedmula celá vlna hořkosti nashromážděná studeným větrem, mokrými kapkami deště a revmatickými klouby. Neměl vůbec chuť dělat cokoli nad rámec svojí povinnosti. Otočil se, aby hodil psaní do zrezivělé schránky.



Milý Severusi,

vzhledem k tomu, že všechny sovy posíláš s neotevřenými dopisy nazpět a vzhledem k tomu, že ses ubednil u sebe doma a odmítáš kohokoli pustit dovnitř (jen pro Tvou informaci, posledně jsem se k Tobě pokoušel dobušit dvě hodiny; Minerva to onehdy zkoušela hodinu, Molly dvě a půl. A mimochodem, to zaklínadlo, "díky" němuž má každý, kdo zaklepe na Tvoje dveře zcela autentický pocit, že mu upadla ruka, NENÍ vtipné), zkouším Tě dosáhnout mudlovskou poštou. Snad někdy vybíráš...jak se tomu říká?...schránku (?). Každopádně, pokud se Ti tenhle dopis dostane do ruky, buď tak laskavý a přečti si ho. Přečti. Prosím.

Chápu, rozhodnutí soudu Tě znechutilo a co hůř, dotklo se Tvé Důstojnosti (je mi jasné, že obyčejné velké D není pro označení TVÉ důstojnosti dost velké, ale pochop potřebuju, aby se mi na ten papír vešlo ještě něco jiného), nicméně...musím Ti zdůrazňovat, kolik z nás s ním nesouhlasí? Bezpochyby ne, jak Tě znám, víš to sám, jenomže ses to jako vždy rozhodl ignorovat a jako vždy trestáš všechny. Vždycky jsi byl herec a pořád jsi, teď mizíš ze scény nenápadně a bez potlesku, ovšem jestli mi chceš tvrdit, že tohle není teatrální, tak já Tě ujišťuji, že je to naopak to nejteatrálnější, cos kdy předvedl. Deus ex machina. Skvělá scéna, uznávám, ale opravdu si všichni zasloužíme, abys nás za ni prodal? Budiž, možná na to máš právo...ve všech případech. Až na jeden.

Potkal jsem nedávno Tvou (nedávnou) studentku Hermionu G. Pominu-li fakt, že na mou otázku, jak se má, odpověděla "pondělí" (podotýkám, byla středa) její vzhled mě poněkud vyděsil. Asi tak...viděl jsi někdy úplně bílou osobu (samozřejmě, myslím krom momentů, kdy se díváš do zrcadla). Ačkoli uznávám, místy už začala trochu šednout. Také dost zhubla. Tím "dost" mám na mysli "kdyby ji viděla Molly Weasleyová, okamžitě by vyhlásila poplach třetího stupně a snesla jí přibližně patnáct druhů jídel o celkové váze přinejmenším tří set liber“. Skoro se mnou nemluvila a nezabralo ani téma "nově vyšlé knihy" (!!!). Jelikož mě to pochopitelně znepokojilo, a jelikož bylo jasné, že od Hermiony samotné se nic nedozvím, pokusil jsem se logicky zjistit něco od Ginny. Po třech absintech (pokud se, v což doufám, ještě někdy uvidíme, vezmi laskavě na vědomí, že ty tři absinty mi dlužíš. A jeden navrch, mému svědomí, které se ještě stále bouří proti opíjení téměř nezletilé. Či dva navrch. Mé svědomí je citlivé.) mi ukázala dopisy, které jí Hermiona nedávno napsala. Po dalším absintu (ten mi rovněž dlužíš) se mi podařilo nenápadně jí je uzmout. Věřím, že mé důvody pro porušení listovního tajemství jsou dostatečné, a zmíněné dopisy přikládám. Budou Tě zajímat. Měly by.



Zamkl i zadní vrátka a klíč po chvíli váhání strčil do kapsy. Pak zvedl oba k prasknutí nacpané kufry a ráznými kroky zamířil pryč. To bez váhání. Neměl nejmenší důvod zůstávat. Kvůli nikomu. Ani kvůli ní. Hlavně ne kvůli ní.

Když krátce po válce zaklepala na jeho dveře (mírným uznáním - samozřejmě pouze v duchu - musel ohodnotit už jenom to, že jistá obranná kletba ji, narozdíl od většiny návštěvníků, nevyděsila) s prosbou, aby ji přijal jako studenku a asistentku (její "nenápadné" apely na jeho ego byly stejně zábavné jako uspokojivé), odporoval jen tak dlouho, jak bylo nezbytně nutné, aby neztratil tvář. Ve skutečnosti mu přišla docela vhod. V poslední době ho přemáhala v lepším případě nuda, v horším vzpomínky, ke kterým se nechtěl vracet. Začal se znovu zabývat lektvarologickými výzkumy, ale to znamenalo spoustu podružných prací, a pro ty se mu šikovná asistentka velice hodila. A šikovná ona byla. Sice občas poněkud nesnesitelná, ale všechno něco stojí. Dokonce ji brzo nenápadným trikem přiměl, aby se dočasně přestěhovala k němu. Na to, aby ji nepotkával častěji, než bylo nutné, stačila trocha opatrnosti....vlastně stačilo pár extra zlých pohledů. Pak už byla ta opatrná ona.



Milá Ginny,

píšu Ti z jámy lvové. Respektive z jámy Snapeové. Namouduši! Ale počkat, dřív než se začteš, přísahej na vlastní slechy, že si všechno, co Ti napíšu, necháš pro sebe. HLAVNĚ se prosím Tě o ničem z toho nezmiňuj Harrymu a Ronovi (zabili by nejdřív mě a potom Snapea) a ani nikomu jinému - za dva dny by se objevil nějaký šílený článek ve Věštci - znáš Holoubkovou (a Snape by zabil nejdřív mě a potom sebe). Jenomže já prostě MUSÍM někomu sdělit dojmy a ty jsi na to nejvhodnější adept, jelikož máš rozum, myslím tím hlavně netrpíš pitomými předsudky typu Snapejetennejvětšíparchantpodsluncem, jako, promiň mi to, Harry.

Jak je Ti asi jasné, uskutečnila jsem (dlužíš mi pět galeonů - jestli to zmírní Tvůj žal z prohrané sázky, Fred a George mi dluží každý deset) svůj záměr "vrhnout se dobrovolně Strašnému Snapeovi do spárů" (jak to Fred a George pojmenovali). Ať si kdo chce co chce říká, je to jeden z největších anglických odborníků na lektvary a já se CHCI něco naučit. Začnu-li se znova učit (ano, s obvyklou vervou), budu mít nejrychleji pocit, že je všechno v pořádku, tak, jak dřív. Tím spíš, bude-li při tom starý známý hudrající Snape ;-)

Kupodivu nebylo moc těžké, vnutit se mu. Stačilo pár "nenápadných" apelů na jeho ego (jste vynikající vědec, vždycky jsem obdivovala vaši práci...), skoro se mi zdálo, že odporoval jen tak dlouho, jak bylo nezbytně nutné, aby neztratil tvář. Pochopitelně, teď, když už neučí v Bradavicích, začal se znovu zabývat lektvarologickými výzkumy a jistě se mu hodí někdo na podružné činnosti. Ale i přitom se spoustu přiučím. A stojí za to, pozorovat ho při práci, je opravdu špička. Navíc když se mu něco daří nebo ho něco zaujme, objeví se mu v očích takový výraz....je to něco mezi maximálním vědeckým zápalem a klukovským nadšením (přestaň se smát! - myslím to vážně)....působí mile v těch momentech a někdy se i mile chová (neomdlívej!). Samozřejmě, většinu času si dává záležet - koneckonců se ani nemusí moc hlídat - aby nebyl milý ani za trollího mozku, ale mávám nad tím rukou. No a teď konečně k té "jámě" - představ si, že mě dokonce nenápadně zmanipuloval (Zas jste přišla pozdě! Pokud si to nejste schopná hlídat, snad by bylo lépe, kdybyste tu zůstávala, nemám chuť na vás neustále čekat.), abych se k němu dočasně nastěhovala. Vyvíjí nový lékolektvar (jestli to vyjde, mohlo by to pomoci mnoha lidem....včetně Nevillových rodičů. Víš, někdy mám pocit, že ho některé věci z minulosti skoro...trápí. Ale třeba to dělá jen pro svou slávu.), úžasná věc!, a potřebuje mě mít pořád při ruce. Snaží se mě děsit, abych mu moc nepřekážela. Raděj nepřekážím, on opravdu DOKÁŽE nahánět strach...



Přehodil si kufry z jedné ruky do druhé. Poměrně zbytečně, s ohledem na to, že byly oba stejně těžké. Přemýšlel, kdy mu její přítomnost přestala vadit. Dost možná mu nevadila od začátku, jen si to odmítal hned připustit. Rozhodně mu byla velice užitečná, dokonce užitečnější, než doufal a bylo....příjemné mít poblíž někoho, kdo sdílel jeho zápal pro výzkum. Navíc, vždycky byl trochu herec (se stopou nechuti, si občas přiznával, že role špiona ho svým způsobem bavila a že mu schází) a hrát před obecenstvem bylo přeci jen příjemnější, než hrát bez něj. A ona byla výborné obecenstvo. Dokonale zahnala jeho nudu a téměř i nepříjemné vzpomínky. Záhy ho omrzelo probouzet v ní jen obdiv nebo hrůzu, začal tedy měnit role a s vědeckým zájmem zkoumal její reakce. Bylo to zábavné.



Milá Ginny,

ozývám se trochu pozděj, než jsem měla v úmyslu, měli jsme teď plno práce. Nejspíš už ses začala bát, zda-li mě Snape nezabil. Nezabil! A pobyt u něj se mi pořád líbí (Merlinovy vousy, asi bych si měla dát pozor, co píšu, nebo sem pro mě pošleš speciální komando od Munga). Vážně, Gin, Snape...je teď jiný než ho znáš, jiný, než býval v Bradavicích. Tedy, jiný než býval...jaký on SKUTEČNĚ je, nemám ponětí (byť by mě to zatraceně zajímalo). Samozřejmě, chlad, cynismus a sarkasmus zůstaly, to je konstanta, ale chvílemi se chová jinak. Několikrát se usmál (!!!!) občas mě pochválí (a on dovede neuvěřitelně chválit, stačí dvě slova a nepoznávám se, nechápu, proč to nepraktikoval v Bradavicích, studenti...ehm, a asi hlavně studentky...by se pílí přetrhli) a pozor, vtipkuje. Vážně! Ovšem, pravda, vtipkuje po svém. Včera jsem myslela, že ho uškrtím - dal mi namíchat nějakou nemožnou sloučeninu (ty dvě látky od sebe vyloženě odskakovaly) a zmizel. Po půl hodině, co jsem s tím zápasila a už začínala být docela vzteklá, otevřel dveře, potměšile (JE to nejvýstižnější slovo) se na mě zahleděl a povídá: "Trpíte, trpíte?" (pokýval hlavou) "Tak trpte, trpte." A dveře zase zavřel. Po další půlhodině přišel, zvednutým obočím zhodnotil můj výkon (dvě látky stejně oddělené jako předtím, než jsem je začala míchat) a třemi nedbalými pohyby to dokonale rozmísil. NECHÁPU, jak to udělal, snad to bylo sklonem hůlky... Každopádně nechápu poslední dobou spoustu věcí (dovedeš si představit, jak TO mě rozčiluje) a za všemi stojí on. Asi si mnou krátí čas a zahání nudu, než soud definitivně potvrdí jeho nevinu a on bude prohlášen ze velikého hrdinu, vyslýchán reportéry a naháněn davy dam (nejspíš je bude vraždit, stojí jen o uznání a jeho ego - btw. nebetyčné! - snad o houf tichých obdivovatelek, rozhodně ne o zástup fanatických fanynek - a ty znáš od Harryho, jaké dovedou být). Potom ho asi přestanu tak zajímat. Možná mi to bude scházet. Má ze mě zřejmě zábavu, ale překvapivě (a docela děsivě) mi to nevadí. Zkoumá moje reakce....můžu se utěšovat tím, že já ty jeho také, byť, bezpochyby, s daleko menším úspěchem.



Zamračil se - napůl ze zvyku - na protijdoucího pošťáka, zrychlil krok a vzápětí ho zase zpomalil. Není přeci na útěku. Neutíká. On ne. Nikdy. Před ničím. Věděl velice dobře, že hra, kterou s ní hraje, není ani v nejmenším spravedlivá. Nemohla být. Jistě, ona tušila, že si s ní pohrává a někdy se dokonce zkoušela bránit (zábavné) nebo mu to oplácet (velice zábavné), ale nedokázala to, ovšemže. Jak by mohla, měla polovinu věku a desetinu zkušeností, co měl on, nedokázala se vyznat v duši druhých a přemýšlela ještě, má-li vůbec právo zkoušet se v ní vyznat, pokud to ti druzí nechtějí. (Dilema, které on nikdy neřešil.) Opravdu to nebylo spravedlivé. Ale on nikdy nebyl zvlášť hodný ani zvlášť spravedlivý a i když měl rád (a ji rád měl, to už si připustil), nebylo to nikdy pěkné.



Milá Ginny,

zase se ozývám po delší době. Možná, že teď už na mě to komando od Munga opravdu pošleš, ale já Ti to musím napsat. Máme tu teď velice veselo. Snape přišel s novou hrou. Flirtujeme spolu. Tedy víc on se mnou. Je to legrace. Nikdy bych nevěřila, že právě on má tolik smyslu pro humor. Samozřejmě, ani jeden z nás to nemyslí vážně.... Je to absurdní, ale myslím, že mi tím chce udělat radost. Totiž, to máš tak. Snapeův domácí skřítek je už neuvěřitelně přestárlý a senilní a Snape (byť by to nikdy nepřipustil) si ho tu nechává jen ze soucitu, protože Venca (tak se jmenuje ten skřítek) už opravdu moc užitečný není. Vaří jenom, když si vzpomene (což bývá tak dvakrát do týdne) a s praním je to stejné (takže většinou pere některé prádlo až pětkrát za sebou a jiné zas vůbec nebo jen nasucho, bez vody). Nu a protože Snape je pochopitelně nad takové věci jako jsou domácí práce povznesen, živí se převážně tvrdými rohlíky a párky. A o tom, co dělá, když mu nevychází prádlo, o tom se věru lépe nešířit. Snad bude stačit jeden příklad za všechny - jak jsem nedávno s hrůzou zjistila, pokud se mu nedostává čistých ponožek, prostě ty špinavé obrátí naruby (!) a nosí je dál. Nemohla jsem to vydržet a vyprala jsem mu (až za čtyři dny si všimnul, že jeho ponožky najednou mají jinou barvu –původní zelenou místo černé - a jsou poněkud méně tuhé. Bylo zábavné sledovat, jak se nenápadně vyptává Vency na zdraví a potom hází lehce udivené pohledy mým směrem. To bylo snad poprvé, co se mi skutečně podařilo vyvést ho z míry) a párkrát taky uvařila. Spořádal to bez komentáře a někdy napotřetí mi dokonce na půl úst poděkoval.. Merlinův řád první třídy by, hádám, stěží byl větším oceněním...



To, že se o něj v podstatě začala starat, ho v první chvíli téměř udivilo. Věru, zjevně bylo něco pravdy na tom, že všechny ženy mají samaritánské sklony. Koneckonců vždycky považoval slabší pohlaví za poněkud hloupější. Ačkoli v jejím případě... Nejdřív ho znechutilo, jak lehce se chytila na tu novou vějičku, ale záhy pochopil, že ona to má za hru a pokouší se hrát s ním. Záchvěv obdivu rychle zmizel vystřídán vzrušením hráče. Vynikající! Samozřejmě to BYLA hra, ovšem podle JEHO pravidel.



Milá Ginny,

taky jsi nemusela tu větu OPRAVDU PEREŠ SNAPEOVI PONOŽKY?! psát obrovskými písmeny přes celý papír. Šetři kouzelné lesy. To víš, asi každá žena má v sobě samaritánské sklony. Navíc pochop, musím s ním být dost často v jedné místnosti, takže je to i nutnost. Píšeš, že by Tě zajímaly podrobnosti toho "flirtování" a že si opravdu nedokážeš představit Snapea, jak flirtuje (chápu). Těžko se to popisuje...ne, neobdivuje mi sukni ani nohy, promerlina, pořád je to Snape!...ale...někdy prostě stačí, když mě za něco pochválí, ta samotná kombinace, SNAPE, který mě chválí (pořád jsem si na to nezvykla) je docela vzrušivá (přestaň se smát!). Nebo včera večer...seděli jsme v hale a pili čaj, já četla knihu, on kouřil (nikdy dřív, v Bradavicích, jsem ho pochopitelně s cigaretou neviděla, až tady). Vůbec se na mě nedíval, ale já na něj musela, i když jsem věděla, že on ví. Sebejistý způsob, jakým držel cigaretu v štíhlých prstech a svíral mezi rty, jak samozřejmě vydechoval kouř, jak z ní se sobeckým požitkem dlouze vytáhl poslední doušek... Gin, měla jsem dojem, jako bych já byla tou cigaretou! (Říkám, přestaň se smát! Ono to není k smíchu...vlastně se skoro začínám bát.)

Práce na Snapeově lékolektvaru pokračuje skvěle, teď už je jisté, že budeme moci vyléčit Nevillovy rodiče, a díky několika Snapeovým nápadům (kdyby nic jiného, vědec on je opravdu geniální) se zdá, že vyrobíme ne jeden, ale hned tři lektvary s různou možností užití...



Nepamatoval si, kdy prvně z ní ucítil záchvěv zoufalství. Měl příliš mnoho práce s lektvarem, nemohl se zabývat jen jí. Navíc, hra už dospěla příliš daleko a bylo věcí cti nenechat ji rozehranou v půli. Krom toho byla zábavná. Čím dál tím víc, protože čím dál tím víc nebezpečná. Jeden chybný krůček a figurka se rozbije....křáááp! Podívala se na něj a v očích jí stály vzdorné slzy. "Bavíte se dobře? Je to děsivé, ale doufám, že ano." Zle se na ni zamračil. Překročila hranice hry, porušila jeho pravidla. To si nesměla dovolit. Pár dní na ni téměř nemluvil a pak ji, jako obvykle jen tak mimochodem nepatrně pochválil. Nedokázala skrýt šťastný záblesk ve tváři. Spokojeně se pousmál. Všechno bylo správně zpátky. Jeho ničivý útok a její chatrná obrana. Tak to bylo v pořádku.



Milá Ginny,

brzy se snad uvidíme, nehodlám tu totiž zůstávat už ani o vteřinu dél, než je nezbytně nutné. Jakmile dokončíme práci na lektvaru, mizím odsud. Mám dost Snapea a jeho pitomých her, nic, co bych se od něj ještě mohla naučit nestojí za to, abych mu sloužila za mazlíčka, kterému přitahuje a zase povoluje vodítko. Za pár dní mě čekej, povím Ti podrobnosti.



Tušil, že poslední útok přehnal a že by o ni mohl přijít. Vyděsilo ho to. Nejvíc fakt, ŽE ho to vyděsilo. Samozřejmě, byla mu užitečná. Zasloužila by si jeho vděk, pokud by byl něčeho takového schopný. Prozatím jen usoudil, že si zaslouží odměnu. Ostatně ho kupodivu víc těšilo dělat jí radost a navíc triky, které na ni zkoušel už pomalu přestávaly fungovat. Učila se rychle a věděla. Přesto zůstávala ve své roli i v momentech, kdy by z ní mohla vystoupit. Nerozuměl tomu.



Milá Ginny,

pokud jsi skutečně ani na vteřinu neuvěřila, že se vrátím, jsi moudřejší než já. Tvé přirovnání je, obávám se, velice výstižné. On je jako droga, kdybych odešla, scházel by mi. Což bohužel není dost výstižné, výstižné je „měla bych absťák“. Přesto bych odešla, už v rámci sebezáchovy, protože on mě zničí a já to vím, nemít takový strach, že nikdy už nic lepšího nepotkám, že jemu se nic nevyrovná. On je prostě…velkolepý (hu, snad se nikdy nedozví, že jsem tohle o něm utrousila, pak by s ním už teprve nebylo k vydržení). Samozřejmě velkolepě nesnesitelný stejně jako velkolepě skvělý, záleží, jakou má právě náladu. (Včera mě z ničeho nic vzal do divadla. Dokonce na mudlovské představení. Byla bych to považovala za pokání, kdyby ovšem celou dobu sarkasticky nekomentoval.) Ale ta grandióznost je magnetická. Ke všem skřetům, vydržím se hodiny jen dívat na jeho ruce, když míchá ingredience do lektvarů a podlamují se mi kolena pokaždé, když mě osloví jménem. Nejspíš jsem ztracená a je to tím děsivější, že on vůbec nepotřebuje zachránit, potřebuje jen hračku a něco jako domácího mazlíčka, ale mě to nevadí, natolik ho mám ráda a natolik si cením toho, že mě má rád (a to bezpochyby má, ač, věř mi, to není právě „pěkná“ láska). Už mi nevadí ani ty jeho hry, spíš se bojím vystoupit ze svojí role (ani nemůžu, už pomalu nevím, kde začíná a kde končí), protože netuším, co bude, až spadne všechna ta přetvářka. Nejspíš zjistím, že on je prostě jen mrzout a neřád s talentem hrát někdy i něco jiného. Nevadí, i tak ho budu mít ráda. Milovat, obávám se.



V dálce se ozval motor blížícího se autobusu. Zrychlil krok. Otevřel tehdy dveře koupelny náhodou. Opravdu netušil, že tam je. Opravdu netušil? Typicky ženským gestem se rychle pokusila zakrýt svoji nahotu, ale jen na zlomek vteřiny. Pak váhavě spustila ruce, on sklopil oči pod tíží toho pohybu a poprvé opravdu pocítil osten viny. NEBYLO to spravedlivé. On s jeho zkušenostmi třiačtyřiceti let a nepočítaných představení, jichž byl hercem anebo divákem....a ona, ochotnice a amatérka, uklopýtaný Weasley, válka a jiné starosti, samota, kterou – na rozdíl od něj - neumí. Ovšem, ještě nebylo pozdě, jen si namlouval, že je. A potom....rytmické kapání kohoutku. Téměř neslyšný pláč a vzpomínka. Jiná uplakaná dívka na louce před Bradavickým hradem v prvním ročníku. Vyčítavé oči. Říkala jsem, že už nehraju, Severusi, říkala jsem to. Nikdy nevíš, kdy je konec hry, nikdy nevíš... Pomalu se zvedla a on se díval na červené pruhy vytlačené na jejích zádech rohožkou. Jako kdyby ji bil. A krev na jeho rukou. Jako kdyby ji bil. Celé důkazy zločinu, který spáchal jen zpola. Hořce se ušklíbl.Tak to bylo se všemi jeho zločiny.



Nevím z jejích dopisů, co přesně mezi Vámi bylo, a raděj to nechci vědět, musel bych Tě nejspíš ztlouct, což bych nerad, pořád si vysoce cením toho přát... dobře, příměří, které mezi námi zavládlo. Důvody Tvého zmizení ze scény chápu jen zčásti, Tvá záliba ve velkolepých gestech bezpochyby není jedinou příčinou. Vím, žes na psychologické rozbory své osobnosti poslední dobou háklivý, zkusím Ti jen připomenout některá fakta.

Ona je skvělá. Miluje Tě. Co chceš zatraceně víc? Troufám si být si jist, že aby sis s ní opravdu jen pohrával, na to máš příliš dobré srdce (Ber tu formulaci jako trest. Zasloužíš ho.). Proč? Nezachráníš ji tak, teď už ne. Věř mi, mluvím z vlastní zkušenosti. R.L.



Autobus přikodrcal do zastávky, on ho několika rychlými kroky dostihnul a naskočil do něj. Od soudu se vracel vzteklý, dopadlo to nejhůř, jak mohlo, neudělali z něj ani zlosyna, ani hrdinu, jen hlupáka. Největší vztek mu působil nepatrný střep pocitu, že je to rozhodnutí docela spravedlivé. Upřela na něj pohled uštvané laně. Pusť mě!!! Žadonily ty oči. Nebo se mu to alespoň zdálo. Nadechl se a začal na ni křičet. Když odešla, pustil se do balení. (Jako první hodil do koše další lístky. Ostatně nikdy neměl divadlo rád.) Vůbec se to nepodobalo útěku, byl to jen tichý odchod ze scény. Neměl nejmenší důvod zůstávat. Kvůli nikomu. Ani kvůli ní. Hlavně ne kvůli ní. Měl ji rád, možná ji dokonce miloval, ale byl to jeho způsob lásky a ten nebyl ani trochu hezký. Tím hůř, že dokázal mít rád dlouho. Určitě déle, než by to vydržela ona. Jednou by pobrala rozum, pochopila, že on je ve skutečnosti jen mrzout a neřád a utekla by. S křikem. A to by ranilo přinejmenším jeho hrdost.


Pošťák Smith se zarazil s dopisem napůl zasunutým do schránky, to jak se v něm vzedmula náhlá vlna stavovské cti. Nedoručit psaní, které mohlo být doručeno?! Otočil se a začal mávat bílou obálkou. "Hálóóó, pane!" Jenže muž v černém plášti právě naskočil do autobusu, dveře se za ním s tichým tlesknutím zavřely a autobus zmizel v zatáčce. Pošťák Smith filosoficky pokrčil rameny a lhostejně vhodil psaní do schránky, aby se tam utopilo marností a zapomněním, spolu s odpovědí, kterou by snad byl napsal nezastižený adresát.



My friend,
I got your letter
It was more than I thought I deserved
Well she sounds perfect, all I dream of
And I dream about so much it is absurd
But when I get there and she sees me
I'll be impressed if she does not run screaming

My kind of love is an ugly love
But it's real and it lasts a long, long time

I had a thought while I was sleeping
And I dreamed about a place for us to rest
Eternity under the old oak tree
But I go too far I guess
Maybe I'll think about tomorrow
And maybe I can get her to stay that long

'cause my kind of love is an ugly love
But it's real and it lasts a long, long time

And if she finds me so repulsive
She wouldn't be the first to wretch
Well I decided one day long ago
I was never gonna be the greatest catch
And if she cares about the car I drive
Then she can get in hers
The moment I arrive

'cause my kind of love is an ugly love
But it's real and it lasts a long, long time...